Bude líp.

19. prosince 2012 v 21:43 | T. |  Srdce v krabičce

Ten zvonek prostě zazvonil. Nemusel si chodit. Přišels. Přivítali jsme se jako by se nic nestalo, jako bys mi včera nic neřekl. Jako bych ti já nic neřekla. Ale oba jsme věděli, že je něco špatně. Rum mi koloval v žilách, v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Dokonce i to že si přišel. Jedno cígo, šli jsme dovnitř, a já ti udělala čaj. Seděli jsme, mlčeli. Řekl si, že máš málo času. Překvapivě. Vždycky jsem ale chtěla kouknout na ten film. Musela sem ho pustit. Koukali jsme, položil sis hlavu na moje rameno a nadával, když sem pořád kecala v průběhu filmu. Bylo to fajn. Bylo…
Rozepínal si mi knoflíčky na svetru, hladil mě po noze, dýchal mi na krk., přibližoval se tak nebezpečně blízko. A já stejně mlela pořád to svoje, to jak se na ten film chci koukat, i když sem ho viděla nejmíň tisíckrát. Vážně jsem se snažila tě ignorovat, udělat si prostě kamarádskej den, to co se nám nikdy nepovedlo. Škrábnutí po zádech.
"Dej mi pusu."
"Proč?"
"Chtělas přece poslední pusu."
"Jo chtěla, ale dám ti jí, až budeš odcházet."
"Tak aspoň kamarádskou."
"Ne."
"Proč?"
"Neměl bys."

Lezlo mi na nervy to, jak ses snažil dostat to, co chceš, používáním mejch proseb. Nemohla sem dál. Z kamarádské pusy se stalo vášnivé líbaní. Tvoje ruce se dostaly, tam kam neměly. Přestala sem.

"Nechceš?" Podíval ses na mě. Nechápavě sem zakroutila hlavou.
"Nemůžu."

Objal si mě s neúspěšným pokusem o pusu.

"Proč?"
"Mám chuť, neříkám že ne. Ale dělám to kvůli tobě." Pohladila jsem tě po tváři.
"Nemůžu bejt svině."

Znovu si mě objal a přitáhl na svůj klín. Další pokus o pusu. Musela jsem. Chtěla jsem…
Líbání, objímání, roztrženej ret.

"Asi to nevydržíme co?" Podíval ses na mě.
Pokrčila sem rameny a začala tě líbat znova.
Vzal si mě do náruče a přenesl mě do ložnice.

-
"Ozvu se když dneska budu mít ještě čas. A zejtra přijď po basketě."
Jasně. Nezvládla sem to… Jedna slza, dvě, tři…

"Já si tvoje slzy nezasloužim." Objal si mě a odešel…


Nebylo to naposled ty to víš…
A já udělám všechno pro to, abych tě dostala zpátky…
Stojíš mi za všechno…
Jen si to uvědom prosím, zvládli jsme horší věci.
Bude líp.
 

Well, Well.

15. září 2011 v 13:49 | T. |  Můj svět
Ehm. Tak jo. Jmenuju se Trish. Je mi 15 a před pár dny jsem se dostala na střední. Nechápu, co tam ještě dělám. Nevadí. Můj ex-budoucí-bejvalej mě podvedl s mojí ex-nejlepší kámoškou. No a po tom co mi moje současná nejlepší kamarádka řekla že mě miluje, a že hulí jenom kvůli mě, z něj vypadlo že vlastně nespal s jednou holkou, ale že jich nakonec bylo vlastně o dost víc. Miluju svůj život.

I'm fucking sorry! - Mirror 1

3. února 2011 v 21:26 | Trish


tak jo.. omlouvám se o:) trošku změna plánu :) Začala jsem psát autobiografický příběh. Abych to upřesnila... Sepsala jsem poslední svůj půlrok formou slashe. Všechno co se tady objeví napsané, se skutečně stalo. Jen jména jsou upravená a samozřejmě já vystupuji jako kluk (Matyáš). První kapitola bude trošku nudnější, tak nějak než se dostanu do jejich (nyní už mojí) party. :) So.. Enjoy it ;) 
 


Je to žlutý a běží to o půl sedmý, co to je? Simpsonovi muehehe.

20. října 2010 v 21:36 | Trish |  Můj svět
Měsíc se s měsícem sešel a moje milé, malé já, je zpět. :)
Po třech měsících jsem zase vzala do ruky tužku a psala a psala a psala.
Tadá a je tu Poslední Přání. Nemůžu se dočkat, až si to přečtete a řeknete mi váš názor na to.
Bude to tak pekelně zlé a tolik jiné. Naprosto perfektní a podle mě. Bez hranic, bez pravidel maximálně nemožné a přitom tolik všední. Týká se to totiž nás všech, je na čase říci, jak se to ve skutečnosti má.
Erika si prostě zamilujete! 

Takže v nejbližších dnech to tu máte. :))

Obraťme list.

17. září 2010 v 22:00 | T. |  Můj svět
Jsem zpátky moje milé nic. Plná otázek a odpovědí. Poslední dva měsíce byly sakra těžké, naprosto nové, tolik cizí. A i přes to, toho nelituju. Všech těch slz, alkoholu, křiku, pravdy, lži, lásky, nenávisti, přátelství. Pravého přátelství, protože to je pro mě úplně nejvíc.
Ale teď vážně… Pokud jsem si před dvěma měsíci myslela, že jsem toho zažila moc, co si mám teprve myslet teď?
Troufám si říct, že začínám se závislostí na alkoholu. Hahaha to zase ne. Ale i kdyby je to všechno kvůli němu. Jak smutné, pít kvůli někomu jako je on. Kvůli největší děvce jako je on. Ne, neštve mě to, vlastně jsem mu tak trochu i vděčná, otevřel mi oči, i když né zrovna příjemným způsobem. Dokonce chápu i to že semnou teď nemluví. Je to tak nejlepší. Pro mě, pro něj. Pro nás.
Nic není tak hrozné, dokud to neřekneme nahlas. Slova se vrývají do paměti neuvěřitelně hluboko a doteky onoho člověka vás mrazí ještě několik dní.
Kapitola první.
Ale ne, na co první kapitolu když si rovnou můžeme přečíst závěr?;)
Jen možná.. Vítejte na konci.
Omlouvám se.
TriSh

Kam dál