Čtyřlístek 2

16. ledna 2010 v 21:40 | T. |  Čtyřlístek
Omlouvám se za zmizení o:)


Seděl na kamenných schodech před vlakovým nádražím. Nepřítomně hleděl na čerstvě napadlý sníh, který se třpytil od měsíčního svitu a pouličních lamp. Mohl si vzít taxi, mohl by být už dávno doma, kdyby chtěl. Nechtěl. Neměl náladu rodičům vysvětlovat,
proč ve čtyři ráno klepe na dveře jejich domu. Navíc, ve skrytu duše stále ještě doufal, že se Eliáš někde objeví. Ovšem Eliáš neměl důvod, objevit se. Damián si moc dobře vybavoval každé slovo, co řekl. Naštvaně kopnul do kamínku, potom co si uvědomil, že za všechno si může sám.
V kapse svojí bundy nahmatal svůj mobil, za úmyslem podívat se jestli ho přece jenom někdo neshání. Letmo přejel očima přes display poškrábaného telefonu pohlceného tmou, který nejevil známky jakékoliv spolupráce. Baterie vybitá.
"Kruci." Damián zaklel s určitým zklamáním. Opřel si hlavu o kamennou zeď a zahleděl se na noční oblohu. Hodiny na místní věži právě odkazovaly na půl páté. Ještě dvě hodiny a budu moci jet domů… Unaveně zívnul a dýchnul si na promrzlé dlaně. Noční mráz byl opravdu silný a představa že tu zůstane ještě nejmíň hodinu, byla přinejmenším hrozivá. Na pár sekund zavřel oči, ovšem po tom co uviděl, je zase rychle otevřel. Adam. Ten kluk je snad všude… Znovu se mu vybavil celý dnešní večer, teď se ovšem zaměřil na výstředního chlapce.
Sám nesnášel, když mu někdo jasně dával najevo, že není vítaný, a přitom to dnes udělal. Při té vzpomínce by si dal nejraději facku.
Připadalo mu jako by ho odněkud znal, moc dobře Adama chápal. Možná by mu měl dát šanci, možná by mohli být kamarádi.
Ovšem byl tu problém. Damián se v Adamovi viděl, jak vzhledově tak povahově. Viděl sebe před dvěma roky….
-

Parta osmnáctiletých chlapců se hlasitě bavila na dětském hřišti. Teplý letní vítr si pohrával s jejich vlasy a roztomile je zacuchával. Poslední maminky s dětmi odešly a i přesto byl z hřiště slyšet smích. Nepatřili mezi tu skupina mladistvých, co se každý víkend opíjejí. Uměli se bavit i bez alkoholu. Celé letní prázdniny, den co den, se scházeli každý veče,r aby si zahráli fotbal. Občas hráli v dešti, na počasí nesešlo hlavně, že byli spolu a mohli si převyprávět svoje denní zážitky.

"Hej Eliáši chytej!" Chlapec se otočil za volajícím jeho jména. Bílý míček ovšem letěl úplně jinam, něž měl. Ozval se tichý výkřik.
"Hopla."Nicolas přešlápl z nohy na nohu a provinile sklonil hlavu. Eliáš běžel za chlapcem sklánějícím se nad zemí, který si třel trefené místo na čele.
"Promiň, neměli jsme v plánu tě trefit. Jsi v pořádku?" Soucitně se usmál, a sesbíral pár papírů, které neznámý upustil. Na listech byly jednoduchými kresbami, dokonale vyjádřeny různé životní situace. Plačící chlapec sklánějící se nad hrobem se žlutou růží, parta opilých, mladých dívek na narozeninové oslavě, stereotypní večeře manželského páru…
"Vrať mi to." Podrážděně natáhl ruku k Eliášovi, stále zabraném do prohlížení kreseb. "To jsi kreslil ty?" Optal se, aniž by nějak reagoval na chlapcovu prosbu o vrácení. Lehce kývnul hlavou a znovu požádal o vrácení. Tentokrát mu již bylo vyhověno.
"Je to užasný, fakt. Líbí se mi to." Uznale pokýval hlavou. "Mimochodem, já jsem Eliáš." Blonďatá hlava plná tyrkysových proužků se snad poprvé zdvihla, a zelené oči které podtrhovala jemná černá linka, se odlepily od země.
"Damián." Podal Eliášovi ruku ovázanou barevnými šátky a tajemně se usmál.
-

Horká slza stekla vzpomínajícímu chlapci po studené tváři. Od jejich setkání se hodně změnilo. Už se nelíčil, nechodil v barevných tričkách, vlasy nechal tak jak byly a přestal o ně jakkoliv pečovat, kromě občasného učesání. Měl pocit, že mezi partu lépe zapadne, když se nebude lišit od ostatních. Hlavní změnou ale bylo, že už nikdy od té doby nemaloval. Byl spokojený, nic mu nechybělo a on kreslil, jen když mu někdo ublížil. Jeho stará povaha mu chyběla, připadal si jako by byl teď někdo úplně jiný. Zapálil si poslední cigaretu z krabičky a zadíval se na noční oblohu. Pořád tu byl ale Adam. Co když ho ten kluk chce nahradit? Bude teď on nejlepším přítelem Eliáše? Damián pomalu začínal propadat panice. Potřeboval si usměrnit myšlenky, potřeboval malovat. Silně si potáhl z cigarety a s výdechem kouře opět zavřel oči. Věděl že musí něco udělat, musí se vrátit jeho pravé já. Být zase sám sebou. Zahodil nedopalek a usmál se, byl to ten úsměv, který otevíral něco nového, ten kterým se poprvé usmál na Eliáše.
Když se zase vrátil do reality, zjistil že opět začal padat sníh, a zima byla snad ještě větší než před hodinou. Smetl si pár tajících vloček z kalhot a rukama si objal zmrzlá kolena.
"Teda ty jsi mi dal." Damián se otočil za hlasem svého nejlepšího přítele.
"Eliáši co…-"
"Co tady dělám? Myslel jsem, že na nás budeš čekat před klubem ale když si nečekal ani před domem, a mobil si mi nebral tak sem se o tebe začal bát. Napadlo mě že bys mohl jet domů, proto jsem volal tvým rodičům jestli už jsi dorazil a asi sem je vyděsil." Nevinně si vyklepal z vlasů sníh a párkrát rychle zamrkal.
"Ale ne. Rodičům ne, až přijedu budu mít zase přednášku o tom jak nemám v noci chodit sám po městě, co všechno se mi mohlo stát a navíc určitě dostanu domácí vězení. Super." Damián obrátil oči v sloup a položil si obličej do dlaní. To je to poslední co teď potřeboval.
"Měl sem o tebe strach, promiň. Rodičům to nějak vysvětlím, vždyť víš že na mě vždycky dají." Eliáš se posadil na kamenné schody a objal Damiána kolem ramen. Neurčitě kývnul hlavou.
"Kluci jsou kde? A Adam…?" Tázavě se kouknul směrem kterým Eliáš přišel.
"Patrik s Nickem skončili s těma holkama z vedlejšího stolu a Adam je u mě doma, přespí v pokoji pro hosty a ráno ho odvezu." Nejistě sundal ruku z chlapcových ramen.
Na chvilku oba se odmlčeli.
"Omlouvám se, dneska jsem to vážně přehnal." Eliáš se slabě usmál, nebylo ve zvyku aby se Damián omlouval.
"Víš jak je tady za městem ten hřbitov?" Eliáš kývnul, aniž by věděl k čemu mu to teď může být platné. Neměl to místo rád, povídali se o něm různé věci. Rozhodně nevěřil na nějaké staré povídačky ale chození kolem hrobů, ke všemu v noci se mu zrovna dvakrát nezamlouvalo. Zafoukal ledový vítr. Otřásl se.
"Dami já si nemyslím že je to nejlepší nápad. Jsem po dnešku hodně unavený a skoro nic jsem nejedl, a pokud vím tak ty taky ne. A myslím že vaši by neměli zrovna velkou radost pokud by jsi nastydl. Pár hodin už tu taky sedíš." Káravě nadzdvihl obočí.
"Bude to jen chvilka, přísahám." Nevinně se usmál. Eliáš zakroutil nechápavě hlavou ale úsměv mu oplatil.
"Ty jsi blázen. Ale dobře,
kousek odsuď, mám díkybohu auto. Jen doufej ať nás někdo nechytí. Nerad bych vysvětloval proč a co děláme v tuhle hodinu na hřbitově." Eliáš si povzdechl a pomalým krokem vyšel k autu…

-

Mlčky dojeli k místnímu hřbitovu. Pouliční lampy vrhaly na osamělé místo oranžové světlo. Damián se s určitým nadšením rozběhl k železné bráně a jemně stisknul ledovou kliku. Vrata povolila a ozvalo se nepříjemné zaskřípání. Eliášovi přeběhl mráz po zádech. Zhluboka se nadechl.
"Chceš tam snad vystát důlek? Jdeme." Pobídl ho Damián. Eliáš se nejistě rozešel za ním.
"Je to tady kousek za tou velkou lípou." Zašeptal jako by se snad bál, že probudí mrtvé. Došli k menšímu hrobu. Od pohledu bylo poznat že tu nejmíň rok nikdo nebyl. Když Eliáš přišel blíž, všimnul si, že na náhrobku byla fotka mladé dívky.
"To je ale přece ta tvoje kamarádka." Tázavě se Podíval na Damiána, často jí vídal na fotkách v jeho pokoji.
"Něco ti musím říct." Damián si kleknul na zem, studený sníh mu promočil kalhoty, ale jemu to bylo jedno. Byl rád že je opět tady, natáhnul se aby smetl bílý prášek z náhrobku a odkryl tak dívčino jméno.
"Nina, moje sestra. Umřela před dvěma lety na…rakovinu." Damiánovi se zlomil hlas.
"Pane bože." Eliáš zalapal po dechu.
"Řekl jsem ti, že je to moje kamarádka, abys jsi se na ní neptal rodičů. Do dneška se s tím nesmířili. Snad chápeš…" Letmo si setřel slzu která ho štípala na tváři, přeci jí slíbil že už pro ní nebude brečet. Eliáš chlapcovi soucitně položil chlapci ruku na rameno. A sám se snažil udržet slzy.
"Já… to sem nevěděl. Mrzí mě to." Zavřel oči a zmateně si stiskl spánky.
"Víš ty kresby, jak si viděl ten den co jsme se poznali, znázorňovaly můj život, a život lidí kolem mě. Kreslil jsem když mi někdo ublížil, myslel jsem, že se tím moje problémy ztratí. Byl jsem naivní." Bláhově se usmál. "Ale ty jsi mi pomohl. Ty a kluci. Od toho dne co jsme se seznámili jsem nemaloval. Trávil jsem hodně času s vámi, a zapomněl tak na svoje problémy." Eliáš nasucho polknul, s tímhle opravdu nepočítal.
"Vezmi mě k tobě, prosím." Damián se unaveně zvednul a vyšel ke hřbitovní bráně…

--

"Eliáši! Začínal jsem se bát. Našel jsi ho?" Zvolal Adam, když se otevřely dveře od pokoje pro hosty. Eliáš kývnul hlavou a znaveně si sednul k Adamovi na postel.
"Chyběl jsi mi, víš to? Užíralo mě když sem tě nemohl obejmout, natož pak políbit." Sladce se usmál a zastrčil si pramen tmavých vlasů za ucho. Adam ho pohladil po tváři, když však na líci zaostřil, všiml si stopy po slzách.
"Eliáši! Ty jsi brečel! Co se stalo?" Adam se vyděšeně posadil a jemně ho vzal za ruku.
"Nic, jen… dnešní den byl hodně náročný. Promluvíme si o tom zítra, dobře?" Zlehka ho políbil.
"Miluju tě." Adam párkrát zamrkal.
"Vždyť já tebe taky." Oba potvrdili svoje vyznání opět polibkem.
"Dobrou noc." Dodal Eliáš, zvedl se z postele a zhasnul světlo. Pak odešel do svého pokoje… do pokoje kde spal Damián
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domin Domin | 16. ledna 2010 v 22:44 | Reagovat

Šikovná ^^

2 Hayley Pineapples Hayley Pineapples | Web | 19. ledna 2010 v 17:46 | Reagovat

Och..:D a Vrrr..:D pryč s Adamem! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama