Čtyřlístek 8

5. srpna 2010 v 21:47 | T. |  Čtyřlístek
Tak jo. Popravdě jste mě překvapili, mám radost, že to aspoň někdo četl. Taky jsem zjistila , že nemůžu jen tak přestat psát, prostě to nejde. :) Tákže jsem vzala do ruky tužku a psala a psala a je tady osmý díl. Předposlední. Je to přesně tak,jak jsem to chtěla od začátku. Jen to má trošku rychlejší spád, ale co nadělám... a jen tak mimochodem, mám napsané dvě kapitoly nové povídky. Haha. Řekněme, že to bude tak trochu jiné. Máte se na co těšit. ;)) ok už mlčim, snad jen ať se vám to líbí :))

"To nemůžeš. Nesmíš! Nenechám tě znovu odejít rozumíš?" Vyjekl Eliáš vyděšeně. Přitáhl si kabát blíž k tělu, když zafoukal studený vítr a drze se vloupal až na Eliášovu kůži.
"Rok Eliáši. Počkej rok a já se vrátím. Musím dostudovat." Damián natáhl ruku a váhavě jej pohladil po zádech. Důležité gesto.
"Nevydržím to bez tebe celý další rok!" Eliáš bezradně rozhodil rukama. "Myslel jsem, že to bude zase jako dřív." Zamumlal naivně a hlavu si schoval do dlaní. Vážně si to myslel? Po tom všem?
"Máš přece Adama." Odvětil konejšivě Damián a objal ho kolem ramen. Správná chvíle na první dotyk. "Jen rok a já se vrátím, přísahám." Očima se vpil do těch Eliášových a druhou rukou ho pohladil po tváři. Když se k němu ale Eliáš sklonil a v jeho očích se mihotaly jiskřičky zvědavosti z nepoznaného, raději se odtáhl do bezpečné vzdálenosti. Pořád tu byl Adam.
"Pojď chci si ty poslední tři dny užít." Vstal a oprášil si kalhoty od přebytečné špíny ze země. Eliáš ho ve všem následoval a nakonec oba skončili v cukrárně, i přes Damiánovu nechuť ke všemu sladkému.
*
"Pšt. Adam mě asi zabije, ale za to odpoledne s tebou mi to stálo." Promlouval Eiáš mezitím, co hledal správný klíč k bytu. "Budeš asi muset přespat v obýváku , protože pokoj pro hosty už zabral Matyáš - to je Adamův bratr." Vysvětlil Eliáš a naštvaně praštil do květináče, když se opět netrefil klíčem do zámku. Otráveně si povzdychl a chystal se na další pokus. Dveře se ale otevřely bez jeho pomoci.
"Eh… Matyáši ahoj." Vypadlo z Eliáše trhaně a tváře mu lehce zrůžověly studem.
"No nazdar." Matyáš se pobaveně ušklíbl a nechápavě přelétl Eliáše, který klečel před dveřmi a v ruce svíral svazek klíčů. Eliáš jen mávnul rukou, což mělo znamenat něco jako nech to být a pak ti to vysvětlím. S menšími obtížemi vstal a ohlédl se za sebe.
"Hej Dami, pojď sem. Tohle je Matyáš. Matyáši Damián." Spustil Eliáš formálně a Matyáš k němu natáhl ruku, když ale spatřil Damiánův obličej ruku zase stáhl. Úsměv, který zdobil většinu času jeho tvář, byl ztracený. Vyděšeně zamrkal a ustoupil pár kroků do bytu, když si všiml Damiánova naštvaného výrazu.
"Půjdu si uvařit čaj, pokud to nevadí, je mi zima." Procedil Damián skrz zuby a protáhl se kolem Maytáše. Jindy by to považoval za krajně nevhodné, ale momentální situace si to žádala, dokonce byl ochotný riskovat případnou srážku s Adamem.
"Vy se znáte?" Eliáš tázavě nadzdvihl obočí- jinak si Damiánovo rychlé zmizení vysvětlit nedokázal.
"V životě jsem ho neviděl." Odvětil Matyáš ironicky a smutně se usmál. "Měl bys jít za Adamem, zdá se, že je pořádně naštvaný." Eliáš na tu večeři dočista zapomněl. Neštastně si povzdychl a neshoda Matyáše s Damiánem mu rázem vyprchala z hlavy. Tohle bylo horší.
*
"Vůbec si se nezměnil." Zašeptal Matyáš, když zjistil že dveře od kuchyně jsou zamčené a v následujících minutách by je nikdo neměl rušit. Omámeně pozoroval Damiánovy pohyby. Damián sundal z poličky porcelánový šálek s měděným okrajem. Stále byl na tom samém místě. Musel se usmát, když si uvědomil, že se toho za rok moc nezměnilo, ale co tady dělá Matyáš? Rozhlédl se po místnosti a pohled mu utkvěl na poloprázdné láhvi rumu. Byla, ale na té nejvyšší skříňce, tam nedosáhne, ani kdyby si stoupl na židli. Zklamaně zanadával a zalil si mátový čaj.
"Promiň." Ozval se Matyáš opět a přistoupil k Damiánovi blíž. Damián zničeně přivřel oči a dlaněmi se opřel o desku kuchyňské linky. Měl chuť vylít mu ten horký čaj přímo do obličeje, vykřičet všechno co ho trápilo, jak moc ho zranil. Řasy se mu roztřásly rozčílením a tím, jak těkal očima z horkého čaje na kuchyňské nože. Čím lépe by mu ublížil. Zatřepal hlavou, za účelem vyhnat zlé myšlenky z hlavy. Zhluboka se nadechl.
"Proč jsi to udělal? To jsem ti nestál ani za blbý rozloučení?! No jasně že ne. Malej, naivní kluk, kterýmu nebude vadit, když je tak zmizím, stejně ani neví co je to láska." Damiánovy emoce povolily. Rozkřikl se, až o sebe talíře ve skříňce zacinkaly a okraj linky stiskl tak pevně, až mu zbělaly klouby. Pohled mu opět sklouzl na nože. Stačil by jediný pohyb a-
"To vůbec není pravda. Nevíš co mluvíš! Bylo to tak pro nás oba lepší. Kdybych se přišel rozloučit nezvládl bych odjet." Damiánovy oči se zaleskly pod náporem bolestivých vzpomínek a nohy se mu slabostí podlomily. Proč se děje všechno zrovna dneska?
"Zlomil jsi mi srdce. Nemáš vůbec ponětí, co všechno jsem kvůli tobě vytrpěl, kolik nocí jsem probrečel a jak moc jsem musel lhát lidem okolo mě." Damián přerývavě dýchal a očima bloudil po místnosti. Matyášovy ruce se přemístily na Damiánova ramena, které pevně stiskly. Damián sebou překvapeně trhl a tep se mu nepřirozeně zrychlil. Bylo to až moc dávno, kdy mu věnoval poslední dotyk.
"Já vím Dami. Já vím a moc mě to mrzí. Kdybys věděl… Nebyl den abych si na tebe nevzpomněl." Šeptal Damiánovi do ucha a dlaněmi přejížděl po liniích jeho těla. Damián si zkroušeně povzdychl, na chvíli si užíval pocit, že je někým milován, i když tím nepravým. Pak se ale otočil. Musí mu to říct, i když jej to raní.
"Jenže já už k tobě nic necítím. Prostě nic." Damián omluvně pokrčil rameny. "Čas všechno zahojil." Sklonil hlavu a zadíval se na parkety. Tak přesně do sebe zapadaly. Odolal pokušení sednout si na zem a pozorovat jak jedna část přechází v druhou. Obličej se mu zkroutil v nechápavém výrazu, když si uvědomil nad čím přemýšlí.
Matyáš chápavě pokýval hlavou, nemělo cenu vyvolávat konflikt, sám si za to mohl. Bude mu chybět. Moc. Očima bloudil po jeho těle, aby si ho co nejvíce vryl do paměti. Zarazil se u levé ruky, která byla posetá tmavými modřinami, nemohly být staré víc jak tři dny. Když zaostřil všiml si drobných vpichů. Damián si všiml jeho vylekaného pohledu, naštvaně zaklel a stáhl si rukáv mikiny.
"Proboha." Špitl Matyáš naprosto vyděšeně a bolestivě odvrátil pohled.
"Heroin." Odkašlal si Damián a zabránil tak jedné zbytečné otázce.
"Jak… jak dlouho?" Matyášovi tuhla krev v žilách a hluboko uvnitř něj jej něco svíralo. Zmateně si přejížděl dlaní po čele. To nemohlo být možné. Damián a drogy to vůbec nešlo dohromady. Vždycky byl tak čistý, tak nevinný.
"Půl roku." Odvětil Damián s ledovým klidem a pokrčil rameny jako by se bavili o počasí. Podle všeho se se svojí závislostí smířil.
"Ocenil bych, kdyby ses o tom nikomu nezmiňoval, hlavně ne Eliášovi. A tím myslím, že nechci aby věděl, i to že jsem s tebou něco měl. Myslím, že by to nerozdýchal." Upil z hrníčku a na chvilku se odmlčel. Další problém na krku, to mu tak scházelo. "Není to tvoje chyba. Nechci aby sis to vyčítal." Prolomil nastávající ticho. Věděl, že se bude trápit a dávat si to za vinu. Zoufale si projel rukou vlasy. Musí změnit téma, než se začne vyptávat na detaily.
"Pořád máš rád černý s kapkou citrónu a bez cukru?" Zamumlal a koutky se mu roztáhly do nepatrného úsměvu, když postavil vodu na Matyášův čaj. Jak tohle může dopadnou?
*
Eliáš opatrně zaklepal, a když zjistil, že není zamčeno, vešel. Adam seděl na kraji postele, s rukama v klíně a hleděl na zeď před sebou. Eliáš nevěděl jak začít. Postel se jemně zhoupla, když se vedle Adama váhavě posadil. Bál se promluvit, co kdyby ještě všechno zhoršil. Nakonec k jeho překvapení promluvil jako první Adam.
"Přemýšlel jsem a dospěl k názoru, že si musíš vybrat. Buď já nebo Damián." Tázavě naklonil hlavu a odtrhl pohled od zdi. Eliáš překvapivě vydechl, Adamovi tedy muselo dojít, že za tím vším bude stát Damián.
"Dáváš mi ultimátum?" Přeptal se nevěřícně. Adam přišpendlil pohled zpátky ke stěně. Souhlasně kývnul. Pro oba nebylo v Eliášově srdci místo, lepší to vyřešit teď, než žít v nejistotě.
"Miluješ ho?" Eliáš zalapal po dechu. Nikdy nepřemýšlel nad Damiánem jako klukem pro sebe. Vždyť ani nevěděl jestli je stejné orientace. Ještě ráno by tvrdil, že miluje Adama a nikdo už na tom nic nezmění, jenže pak se objevil Damián. Rozpačitě pokrčil rameny.
"Já nevím, nevyznám se v sobě. Nemyslím si, že je to láska, ale je to něco víc než pouhé přátelství. Pokud si mám ale zvolit mezi vámi dvěma, ty víš koho si vyberu." Zašeptal a pootočil hlavu, aby na něj lépe viděl. Adam se hořce usmál, už ani nedoufal, že by tomu mohlo být jinak.
"Myslel jsem si to. Vždycky mezi vámi vládlo takové zvláštní pouto, bylo jen otázkou času, kdy se něco stane." Adam se zvedl a přešel k oknu. Sněžilo tak, jak za celou letošní zimu nikdy.
"Sbalím se ještě dneska a přespím někde v hotelu, nedělej si starosti." Pozoroval padající vločky, které se třpytily od měsíčního svitu. Okenní sklo se na okamžik zamlžilo, když vylekaně vydechl. Eliáš mu obmotal ruce kolem pasu a bradu si opřel o jeho rameno. Čekal odpor, místo toho se dočkal Adamova spokojeného vydechnutí. Společně přihlíželi té tiché, padající kráse.
"Chci aby si věděl, že jsem nikdy nikoho nemiloval tak jako tebe a za čas strávený s tebou ti budu do smrti vděčný a Damián na tom nic nezmění, ale já o něj nemůžu po druhé přijít." Zašeptal mu do ucha, jak nejvíc upřímně dokázal a soucitně ho pohladil po vlasech. Bude mu chybět. Ale byl to on kdo určil pravidla, rozdělil je. Adam se k Eliášovi otočil čelem a přerušil tak jejich dočasné, společné spojení. Upřeně se mu zadával do očí.
"Jak tohle může dopadnout Eliáši? Tázal se, se zvědavým úšklebkem na rtech.
Poslední úsměv, poslední pohlazení, poslední polibek. Bouchnutí dveří. Ticho a budoucnost v cizích rukách. V mých rukách.
Tak jak to tedy dopadne?

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mordvold Mordvold | 5. srpna 2010 v 22:41 | Reagovat

Úžasný, i když ten heroin jsi mohla vynechat. Ale jinak naprosto skvělá povídka, která se moc dobře čte. Teď jsem napnutej, jak kšandy na konec. Ale doufám, že Eliáš skončí s Adamem a Damian s Matyášem, tak nějak patří k sobě.
A píšeš moc hezky, bylo by škoda, kdyby si přestala s psaním. Tak prosím o co nejdřívější přidání poslední kapitoly. :-)

2 Haiky Haiky | Web | 6. srpna 2010 v 10:49 | Reagovat

Uf,doufám,že se Damián toho heroinu co nejdřív zbaví.A to tak,že zjistí,že  miluje Eliáše.
Akorát chudák Adam...s Eliášem se k sobě hodili.
No a pak bude doufám  Happy End a ne že necháš všechny umřít!

3 RaduSh RaduSh | Web | 7. srpna 2010 v 23:00 | Reagovat

krásna časť ale všetci ma tam štvú..od začiatku si síce prajem aby bol Damián s Eliášom ale nemôže nechať Adam len tak odísť..na to mi je ho príliš lúto aj keď samozrejme aj o tom nerozhodujem..a ešte Damián s tým heroínom..x// a Matyáš sa ho len spýta ako dlho to svinstvo berie??!mala som chuť ovaliť ich panvicou obydvoch!!..xD
inak som važne rada že nekončíš s písaním bola by to veľká škoda a neviem čo by som robila keby som z tohto príbehu už mala len "zhrnutie konca"..xD
a tešíms a aj na tú novú vec čo píseš..x)

4 kisss kisss | Web | 16. srpna 2010 v 14:39 | Reagovat

Hned heroin ?? To jsi nemohla něco lehčího ? Upřímně nesnáším, když se dávají takováhle ultimáta, ale na druhou stranu, jak jinak je dostat od sebe a ujistit se o jeho nehynoucí lásce a že miluje ho a není s ním pouze ze zvyku nebo z lítosti. Ale i tak ... Uhm!
A těším se od tebe na něco nového. Vážně se mi líbí, jak píšeš, takže jsem zvědavá. A že to bude tak trochu jiné ? Tím líp - nemám ráda stejné věci! xD

5 Anne Anne | Web | 24. března 2011 v 19:43 | Reagovat

Nádherný příběh. Moc zajímavá zápletka - to napětí mě málem zabilo.. Kvůli tomu příběhu jsem opomněla ty chyby - ze začátku ti tam chyběla spousta čárek... Teď je vidět, že to máš opravené.

Můžu doufat, že tenhle příběh někdy dokončíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama